Jdi na obsah Jdi na menu
 


Okupace Přerova

1. 6. 2006

1. Jak to vlastně všechno začalo?

 

Zvláštní vlak vyjel z Wilsonova nádraží v 16 hodin. S Emilem Háchou a jeho nepočetným doprovodem, v němž je ministr zahraničních věcí Chvalkovský a pracovník kanceláře prezidenta Kliment, se rozloučil premiér Beran a ministry Eliášem a Havelkou. Za německé vyslanectví v Praze přišel na peron chargé d’affaires Hencke.

Podle scénáře z Berlína měl bratislavský sněm rozhodnout o odtržení od Prahy nejpozději 14. března v poledne. Opozdil es pouze o sedm minut. Ve 12:07 hodin odhlasovali poslanci, většinou příslušníci Slovenské ludové strany, po 70 minutách rokování samostatnost. Ještě před 13. hodinou vyhlásil předseda sněmu složení nové vlády: premiérem se stal Tiso, jeho náměstkem Tuka, ministrem vnitra Sidor, zahraničí Ďurčanský, propagandy Mach… To byl signál pro Andora Henckeho v Praze, který dosud nebyl k dosažení, aby ohlásil česko-slovenské vládě, že Hitler souhlasí s Háchovou návštěvou.

Zatímco zvláštní vlak přejíždí u Litoměřic dočasnou státní hranici, startuje z ruzyňského letiště do sněhové bouře letadlo nizozemské společnosti KLM. Na palubě je šéf zpravodajského oddělení hlavního štábu armády plk. František Moravec s deseti důstojníky. Na rozdíl od předsednictva ministerské rady uvěřili hlášení svého agenta, že zítra bude zbytek republiky okupován. Odvážejí s sebou dokumenty z tajných archivů. Po mezipřistání v Rotterdamu vystoupí ve 22 hodin na letišti v Londýně.

Podle Háchova osobního zájmu, pořízeného 20. března 1939, očekával ho 14. března večer ne berlínském nádraží státní ministr a šéf Hitlerovi kanceláře Otto Meissner spolu s vyslancem Mastným a jeho manželkou. Hácha uvádí: „ Po vojenské poctě před nádražím, při níž mě provázel kromě státního ministra generál, jehož jméno jsem si nezapamatoval, doprovodil mě dr. Meissner do hotelu Adlon, kde byli pro mne a moji družinu rezervovány velmi splendidní místnosti a kde pro moji dceru byla odevzdána kytice od říšského kancléře a velký karton bonbónů od ministra Meissnera. Kytice měl být odevzdána na nádraží, ale pro špatné počasí byla uložena v hotelu… Na hotelu Adlon byl vedle praporů říšských vyvěšen prapor v našich státních barvách.“

O půlnoci navštěvuje Háchu ministr zahraničí Ribbentrop a zmiňuje se mimo jiné o „obtížné situaci malého národa, vklíněného do sfér národa velkého“. Jako by Háchu na něco připravoval.Po jedné hodině už 15. března 1939 je doručeno sdělení, že hosté jsou očekáváni. Na nádvoří kancléřství, opět pro uklidnění, vojenské pocity. Hitler přichází Háchovi a Chvalkovského vstříc. Jednání jsou přítomni maršál Göring, Ribbentrop, generál Keitel, Meissner a další.

„Zahájil jsem svůj projev slovy, jimiž jsem omluvil svou hlasovou indispozici, způsobenou cestou, a uvedl, že osoba v politickém životě dosud neznámá, pokládám za vhodné, abych se představil jako bývalý správní soudce, který přijal funkci hlavy státu, když bylo rozhodujícími činiteli apelováno na jeho národní a občanskou povinnost,“ zaznamenal Hácha s odstupem necelého týdne. „Při tom jsem podotkl, že jsem až dosud stál opodál politického života našeho státu a že s představiteli dřívějšího režimu neměl jsem jiných styků než ryze oficiálních a že zejména nebyl jsem s nimi v intimních vztazích.“

Po tomto poněkud alibistickém úvodu, kterým zřejmě chtěl vzbudit Hitlerovu důvěru, Hácha pokračoval: „…přešel jsem k otázce slovenské, jejíž stav jsem až do té chvíle považoval za jediný motiv své berlínské cesty; uvedl jsem, že mezi Čechy a Slováky bylo nesnadno sjednat bližší vzájemné pochopení, poněvadž orientace Čechů byla spíš západní, kdežto orientace Slováků byla spíš východní. Bližší myšlenkový styk byl toliko se Slováky evangelickými, kdežto s katolickými Slováky se nepodařilo nalézti hlubšího sblížení. Potom odmítl jsem slovenské výtky, že propuštěním slovenské vlády a jmenováním vlády nové na Slovensku dopustil jsem se neústavního činu. Řekl jsem, že jsem příliš právník a příliš starý soudce, než abych byl neústavního aktu schopen. Můj postup že byl v plné shodě s ústavou, kterou v podstatě formulovali Slováci sami. K tomu jsme poznamenal, že jsem přesvědčen, že I říšský kancléř učiní se Slováky své vlastní zkušenosti.

V dalším svém projevu jsem řekl, že jsem si vědomi, že osud českého národa je položen do rukou říšského kancléře, že však hledím na to s plnou důvěrou, poněvadž je mně známo hluboké porozumění říšského kancléře pro národnost, v němž vidím záruku, že odpovídá smýšlení říšského kancléře, aby český národ žil a úplně se využil.“

Hitlerova republika byla šokující. Z pozdějšího svědectví jeho tlumočníka Schmidta vyplývá, že Hácha i Chvalkovský seděli při ní ve svých křeslech jako zkamenělí. Podle Háchova záznamu „říšský kancléř na to odpověděl, že jeho úmyslem vskutku je, aby český národ nerušeně žil, a že nejde mu o jeho odnárodnění. Potom prohlásil, že dnešního dne o šesté hodině ranní překročí říšské vojsko naše hranice, a narazí-li na odpor, že jej bezohledně zlomí. Vím , řekl dále, že i mne to bude stát velké oběti na životech, ale výsledek že nemůže být pochybný. V průběhu svého projevu řekl kancléř výslovně: „Meine Entschlüsse sind unabänderlich.“ Odpověděl jsem, že při krátké době několika hodin pochybuji, že mám možnost, abych jako vrchní velitel brané moci zabránil skutkům obranným, načež říšský kancléř prohlásil, že mi dává k dispozici telefonní zařízení říšské kancléře.“

Přestávka. Chvalkovký telefonuje z vedlejšího salonku Beranovi. Stručně mu líčí situaci a předává sluchátko Háchovi. Podle záznamu 2. oddělení hlavního štábu MNO požádal Hácha o okamžité svolání ministerské rady a o uvědomění ministra Syrového, aby vydal rozkaz všem posádkám:“Přesně v šest hodin vtrhne německé vojsko do Čech. Máme jen čtyři hodiny času, jinak na to doplatíme všichni. Česká armáda nesmí klást odpor a musí odevzdat zbraně. Jestliže se postaví na odpor, zakročí kancléř vší branou moci proti nám i za cenu na životech. Škody budou nedozírné.“ Beran odpovídá: “Ihned to zařídím.“ A Hácha pro jistotu opakuje: „Všude musí být klid, úplný klid, povolit, jinak bude zle.“

Podle svého pozdějšího záznamu hovořil prezident přímo i s generálem Syrovým: „…dal jsem mu přesný rozkaz, aby nařídil posádkám, aby německému vojsku nekladly odpor.“ Teprve pak prý informoval Berana, který mu „po nějaké chvíli“ odpověděl, že vláda, „která se zatím shromáždila, béře můj postup na vědomí a že s ním souhlasí.“ Hácha dále uvádí: „Za mého pobytu v této místnosti dostavil se ke mně osobní lékař generála polního maršálka Göringa prof. dr. Morell, který mně požádal, abych mu dovolil vyšetřit můj tep, a shledav, že je nepravidelný, nabídl mi injekci. Zprvu jsem odmítl, poněvadž jsem necítil žádné potřeby lékařského zákroku, ale po Morellově opětovném naléhání jsem se konečně podrobil, načež mi Morell dal injekci z hroznového cukru. Při tom nám bylo nabídnuto občerstvení.“

Do salonku mezitím přináší Ribbentrop koncept prohlášení o tom, že česko-slovenský prezident „klade osud českého národa a země s plnou důvěrou do rukou vůdce Německé říše.“ Ještě kdyby německé letectvo zničilo Prahu, ale že by musel dokázat stále nevěřícím Angličanům a Francouzům, jak stoprocentní práci umí jeho luftwaffe odvést.

Prezidentův záznam pokračuje: „Když jsme pak v kancléřově úřadovně prohlášení podepsali, rozloučil se s námi říšský kancléř a páni z jeho družiny, načež jsme mezi 5. a 6. hodinou ranní říšskou kancelář opustili. Z projevu kancléřova vybavuje se mně ještě výrok, jímž prohlásil, že narazí-li na odpor, učiní konec „dann mach´ich Schluss“.“

Berlínské jednání, které bylo hrubým a neslýchaným nátlakem, je v Háchově interpretaci líčeno s jistotou rezignací, bez napětí a dramatických scén. Šlo snad o záměr, jímž chtěl skrýt ponížení a hrůzu, které těžce prožívat? Zatím co zdůraznil splendidní místnosti hotelu I podrobnosti s odevzdáním kytice a bonboniéry své dceři, odbyl vlastní audienci stručným konstatováním faktů.

Zato Hitler vylíčil později průběh vyjednávání svému ministrovi pro zbrojní výrobu Speerovi se smyslem pro dramatičnost I cynismus: „…Konečně jsem starce zpracoval tak, že byl s nervy úplně u konce a chtěl podepsat. Vtom dostal srdeční záchvat. Ve vedlejší místnosti mu dal můj doktor Morell injekci, ale ta byla pro ten případ moc silná. Hácha se příliš vzpamatoval, znovu ožil a opět odmítl podepsat. Až potom jsem ho konečně dostal .“ Hitler možná trochu nadsazoval, chtěl se vychloubat svou mocí I uměním drsného nátlaku, ale atmosféru popisovaného aktu to zřejmě vystihuje.

Ostatně i poválečná vzpomínka Háchovy dcery svědčí o tom, že návštěva kancléřství byla pro jejího otce zdrcující. Při návratu do hotelu Adlon, kde na něj paní Milada čekala, byl prý její otec rozčílený a skleslý. Řekl, že je to konec samostatnosti, a údajně připustil: „Za to, co jsem učinil, mě jednou národ nazve zrádce.“

Po marném pokusu o odpočinek nastupuje prezidentova svita v 11 hodin zpáteční cestu. Podle Háchova záznamu měl jeho vlak „zpoždění, které bylo delší tří hodin a bylo prý způsobeno sněhovými závějemi.“ Slůvko „prý“ se zdá být na místě. Podle mínění jiných způsobili nedochvilnost v jízdním řádu sami nacisté proto, aby se na Pražský hrad dostal dříve Hitler. Přejel tam v koloně automobilů a obrněných transportérů z České Lípy asi v 19:15 hodin. Kolonu vedl K. H. Frank, donedávna jeden z vůdců Sudetoněmecké strany, teď už spojené přímo s nacistickou stranou.

Zvláštní vlak se „starcem“, jak führar Háchu nazval, zastavil na Wilsonově nádraží o půl osmé večer. Prezidenta stále ještě Česko-Slovenské republiky očekával na peróně německý velitel okupovaného města generál Gablenz s čestnou setninou wermachtu. Také Hradní stráž už byla nahrazena esesáky. Bylo to hořké uvítání.