Okupace letiště v Přerově
Bylo 15. března 1939, zamračené ráno. Letištní plocha byla ponořena do zdánlivé nečinnosti. V několika ubikacích a kancelářích se stále svítilo. Tu noc neměl na spánek nikdo ani pomyšlení, protože se něco dělo. To něco bylo však tísnivé, zoufalé a neznámé.
A toho dne ráno ve 4:00 hod. Se všechno vyjasnilo. Radioaparáty, celou noc zapnuté nejen na letišti, ale snad u všech obyvatel naší republiky, hlásily ve svých prvních zprávách tragickou předpověď, kterou pak po celý den opakovali. Mimo jiné se v něm oznamovalo: …Všem velitelstvím. Z příkazu ministra národní obrany dejte ihned na vědomí všem podřízeným velitelstvím tento rozkaz prezidenta republiky. Německá vojska, a to jak pěchota, tak i letectvo, zahájí obsazování republiky dnem 15.března o 6:00 hod. Ranní. Tomuto postupu nesmí být nikde kladen žádný odpor, protože sebemenší incident bude mít nedozírné následky a bude proti nám zakročeno se vší brutalitou. Všichni velitelé očekávají příchod německého vojska u svých jednotek a podrobí se všem pokynům, které jim budou dány. Jednotky budou odzbrojeny. Letectvo musí zůstat na svých místech, protiletecká obrana nebude aktivována. Žádné letadlo vojenské, ani civilní, nesmí opustit letiště…atd.
Na letku a na celé letiště padla zoufalost. Ve velitelské místnosti na přerovském letišti byl v klubu důstojníků poručík František Fajtl. Díky jemu a jeho písemnému zaznamenání se dnes můžeme dovědět o průběhu obsazení letiště hlavně pro ty, kteří se dodnes neměli možnost s touto tragickou událostí seznámit.
Nechme však dále zavzpomínat dnes již našeho legendárního stíhače, gen. maj. let. v.v. Františka Fajtla: „…čekali jsme mrzutě na nazvanou návštěvu. Venku padal sníh s deštěm a fučel nevlídný severák. Velitel 63. výzvědné letky 2. leteckého pluku major Skoba seděl u stolu, kamarád poručík Mirek Holomucký si něco prohlížel vstoje, já jsem se díval oknem ven, jen tak, nikam. Piloti postávali v loučcích uvnitř nízké budovy na chodbách, nebo seděli v místnosti pro výkonný letecký personál, mechanici, zbrojíři a jejich pomocníci nepracovali. Výkonný rotmistr seděl ve svém kamrlíku s hlavou podepřenou oběma rukama, mlčel a čekal. Všude byla psí nálada.
Prohráli jsem bitvu, kterou jsme vůbec nezačali. Vítězové, kteří neztratili ani kapku krve, si přišli pro prapory poražených a také pro veškerý jejich majetek. U naší jednotky to budou jednomotorové, dvouplošníkové pozorovací letouny značky AERO A 100 A 101 a moderní dvoumotorové jednoplošníky sovětské konstrukce B 71. Potom si okupanti vezmou hangár, sklady a celé letiště i se zajíci. Trable s ušáky nové panstvo vyřeší určitě radikálněji než my. Prostě sem nikoho nepustí.
Pro zajímavost, koroptve a zajíci se množili na chutné pastvě přerovského letiště tak vehementně, že se v noci vrhali do vrtulí nebo pod kola našich letadel. Velitel rozhodl snížit jejich stahy broky, protože mohli zavinit ošklivé havárie. Rány z našich pušek zaslechli i místní nimrodi a podali protest. Letiště patří do jejich revíru a tak si tam dělají hon, kdy se jim zlíbí. To se zase nelíbilo nám, myslím ty termíny. Tak například jsme střelbu zvěře nemohli uznat, když bylo vyloženě pěkné počasí pro létání. A protože obě strany měli každá kus pravdy, došlo nakonec k dohodě.
Dnešní den, 15. březen 1939 byl dosud nejsmutnějším dnem v životě všech příslušníků 63.letky na přerovském letišti Henčlov. Neuměli jsme si prostě představit, že by mohlo dojít k porážce celého národa bez odporu.
„Bohužel, už je tomu tak, pánové, nedá se nic dělat,“ řekl major. „A kdo ví, co nás čeká pěkného v budoucnosti. Copak vy, vy jste ještě mladí, ale…“
V tom se otevřely dveře a jeden četař, který hlídal, volal: „Už jedou!“
Major Skoba se natáhl na polní lůžko, protože ho trápil houser a my jsme ve chmurné náladě čekali dál.
Před přístěnkem hangáru, kde jsme měli kancelář, zastavilo velké osobní auto se dvěma německými plukovníky a jedním nadporučíkem. „Guten Tag, páni důstojníci,“ začal zdvořile a klapli podpatky. Potom se představili hodnostmi a jmény. Všechno dělali v pozoru. Omlouvali se, že je jim líto, že musí převzít letiště, ale plní jenom rozkazy. Z jejich slov však čišela zima a neupřímnost.
Potom vytáhli z aktovek letecké snímky našeho letiště Přerov-Henčlov a neomaleně je rozprostřeli po stole, jako by chtěli potvrdit, že zaranžovanou omluvou již zaplatili a teď budou už jenom přebírat zboží. Fotozáběry naší plochy z velkých výšek pořídila Luftwaffe ještě v době, kdy na protesty naší vlády Němci tvrdili, že o žádných přeletech čs. svrchovaného území nemůže být ani řeč. Mají takové lety přísně zakázány, a když se tak zcela výjimečně stane, jsou to omyly, zbloudění posádky, za který se říše omluví.
Mirek stál vedle mne a zrakem odborníka odhadoval výšku, z jaké byly snímky pořízeny a dobu kdy asi to darebáctví provedli. Major Skoba stále ležel a v této poloze „přijal“ nacistické samozvance. To se nám líbilo.
Ostatně, teď už snad na tom nezáleželo, na ničem nezáleželo. Hráli si s námi podle své libovůle, od vůdce až do posledního pěšáka.
Plukovníci klapali podpatky, vojensky zasalutovali a odešli. Oberleutnant ve ztuhlém habachtu vymrštil ruku a vzdal hold vůdci. Plukovníci ve dveřích také zamávali rukama. Bylo to poprvé, kdy jsme viděli a slyšeli halasné „Heil Hitler!“
Předali jsme inventář nadporučíku – oberleutnantu Schubertovi. Nabídl nám, že si můžeme ponechat pušky-malorážky na památku. Snažil se chovat velkoryse, ale klíčky si vzal a ponechal od všeho. Podepsaly se kvitance a protikvitance. Bylo to stejně všechno pro kočku, neboť jsme vlastně potvrzovali existenci pozůstalých, kterým bylo upřeno právo na dědictví, protože byli zbaveni svéprávnosti.
Počkat! Něco by se snad přece dalo podniknout, co by trochu oslabilo náš hořký pocit bezmocnosti. Zařídili to naši šikovní poddůstojníci, piloti, pozorovatelé i mechanici. Přišli s nápadem; když už jsou všechny dveře do skladu uzamčeny a zaplombovány, vlezeme do něho střešním světlíkem a vezmeme si zpět, co nám nacisté tak drze ukradli. Kvitance, nekvitance, povoluje se.
A tak za chvíli putovaly kožené pláště, letecké náramkové hodinky a jiné drobnosti z nacistické loupeže do rukou osazenstva přerovského letiště.
Husarský kousek našich poddůstojníků, těšínská jablíčka trhaná na ulicích, v přerovských hospodách a kavárnách byla nepatrnou mastí na bolák, který se pomalu začínal rozlézat po celém těle. Počali jsme si uvědomovat, že naděje na nějaký zázrak tryskem mizí. Tak jsme také rozmlouvali s Mirkem Holomouckým, když jsme se z letiště vraceli do města k Hanzlíkům, kde jsme společně bydleli.
Při loučení s přáteli v letce jsme si přáli lepší budoucnost, sice s úsměvem, ale ten měl v sobě víc rezignace, než víry. Viděli jsme totiž, že Němci, to nebyl jenom plechový cirkus, jak se šuškalo. Jejich letadla byla daleko rychlejší a lepší než naše a tanky, co harašily už nyní v Přerově, nebyly zrovna z papíru…
Tolik vzpomínání gen. mjr. Fr. Fajtla na okupaci přerovského letiště. Zde bych chtěla podotknout, že jmenovaný oberleutnant Schbert pravděpodobně zachránil Fr. Fajtlovi a M. Holomouckému život, protože několik dní po okupaci byli oba spolu s velitelem mjr. Skobou ve vinárně „U Vágnerů“ a měli menší nedorozumění se dvěma opilými příslušníky Herrenvolku. Po opuštění vinárny byli oběma ozbrojenými příslušníky postaveni ke zdi s tím, že jim bylo sděleno, že budou zastřeleni jako psi. Ostatně revolvery v rukou opilých nadutců a primitivů říkaly vše. Ve chvíli nejvyšší nouze por. Fr. Fajtl vzpomněl na oberleutnanta Schuberta a žádal, aby jej ihned zavolali. Komedie ihned skončila, oberleutnant Schubert se skutečně dostavil, hlídku na místě zpucoval, za jejich zhovadilost se omluvil a druhý den několik vysokých důstojníků v parádní zbroji na německém štábu se okázale omlouvalo.
Nic to ale nezměnilo na té skutečnosti, že onoho 15. března 1939 již od dopoledních hodin a pak už po celý den byl uveden do provozu letecký „most“ a na přerovském letišti začala přistávat letadla s hákovými kříži. Přerovská 63. zvědná letka byla rozpuštěna, piloti se rozjeli do svých domovů, kde však dlouho nezůstali a začali ilegálně opouštět Protektorát. Na letiště Henčlov již neměl přístup nikdo, kromě okupantů, ustal zde i civilní plachtařský život. Po zhruba půlročním organizačním snažení a doplňování letiště jak letadly, tak i žáky vojenských leteckých škol byla v Přerově ustavena v říjnu 1939 pilotní škoda leteckého výcvikového pluku, spadající pod velitelství Olomouc a Vyškov